Vyhledat

Cormac McCarthy - Krvavý poledník

Do podvědomí českého literárního mainstreamu se Cormac McCarthy poprvé dostal románem Cesta (Argo 2008), který byl v češtině naštěstí vydán pouhé dva roky po americkém debutu, takže nám stejnojmenný film z roku 2009 nemohl nic vyspoilerovat.


Dodnes si pamatuji, jak jsem na pultu knihkupectví viděl útlou knihu se znepokojivým přebalem, na kterém zbídačený muž tlačí nákupní vozík, v kterém leží stejně zoufale vypadající kluk. Autora jsem neznal, ale protože knihu zdobila pěkná papírová šerpa hlásající, že román byl oceněn Pulitzerovou cenou, neodolal jsem a knihu koupil.



Road to Cormac McCarthy

Proč začínám s Cestou? Protože byste měli i vy. Cesta je McCarthyho nejpřístupnější román a pokud se vám nebude líbit, troufám si tvrdit, že s dalšími knihami u vás autor také nepochodí. Cormac McCarthy je přesný příklad spisovatele, kterého buď bezmezně milujete, nebo naopak zatracujete. Jablkem sváru je zejména Cormacův vypravěčský styl, který není pro každého skousnutelný. V čem je odlišný oproti asi tak 99% zbylých spisovatelů? V jádru věci jde o snahu psát co nejsrozumitelněji a vše tomu podřídit. Pár Cormacových pravidel:


  • V dialogu nepoužívá uvozovky, protože odvádějí pozornost čtenáře a jsou tudíž nadbytečné. O to více je pak ale nutné dbát na srozumitelnost a jednoznačnost díla, aby vždy bylo jasné, kdo vlastně v konkrétní scéně mluví.


  • Dvojtečku u Cormaca uvidíte pouze tehdy, pokud za ní následuje seznam, jinak nelze její použití odůvodnit.


  • Středník neuvidíte ani jeden, opět se jedná o nadbytečnost.


  • Často používá tzv. “run-on sentences”, což se do češtiny může volně přeložit jako spojení kratších vět do jednoho celku. Technika se vyznačuje minimálním užíváním interpunkce.


  • V románech používá popisný až odměřený jazyk plný explicitního násilí. O to silněji pak působí krásné popisy krajin a scenérií typické pro jižanského spisovatele.


  • v neposlední řadě pak Cormacovi romány obsahují velké množství archaismů a hovorového jazyka (zejména u Krvavého poledníku, kde jsou skoro všechny postavy negramotné)


Jeden příklad za všechny, citace z Krvavého poledníku:

Na Laredito už padá soumrak. Z hnízdiště ve věži a budově soudu vylétají netopýři a krouží nad čtvrtí. Ve vzduchu čpí dřevěné uhlí. Děti a psi sedí na zadku u hliněných schůdků, bojoví kohouti tlučou křídly a hřadují ve větvích ovocných stromů. Kumpáni kráčejí podél holé zdi z vepřovic. Z náměstí se tlumeně ozývá kapela. Obejdou voznici s vodou a projdou kolem díry ve zdi, kde u malé kovářské výhně buší staroch do výkovků. Projdou kolem dívčiny ve dveřích, jejíž krása splývá s okolními květy.

Co na to říkáte? Výhodou spojování těchto někdy až zbytečných informací je, že se Cormacovi romány čtou plynule a jednotlivé scény ožívají přímo před čtenářovýma očima. Na druhou stranu, v důsledku výskytu velkého množství informací a sporadického použití interpunkčních znamének, je po čtenáři vyžadována naprostá soustředěnost. Nejednou se mi stalo, že jsem si až ve druhé větě uvědomil, že některá z postav právě mluví a nejedná se o pouhý vypravěčův popis.


Pokud ještě nejste znuděni, pak dejte na mě a mazejte do nejbližšího knihkupectví pro Cestu. Je to postapokalyptický survival horror, je to literární Last of Us, je to McCarthyho vyznání lásky svému synovi, a ze všeho nejvíc je to wake up facka celé lidské rase.



Všichni jsme odsouzeni k tanci


Namísto žalostné budoucnosti se ale budeme věnovat ještě smutnější minulosti. Konkrétně letům 1849-1850, kdy na hranicích s Mexikem řádila Glantonova banda desperátů, využívající období chaosu a bezpráví vzniklé po Americko-mexické válce o Texas. Na začátku tihle fešáci fungovali jako žoldáci pro mexické velitele, kteří jim platili sto dolarů za indiánský skalp. Samozřejmě chytrým a žolduchtivým amíkům netrvalo dlouho dovtípit se, že odlišit indiánský skalp od mexického je téměř nemožné… Ideální setup pro jednu z nejbrutálnějších próz v americké historii.


Cormac McCarthy se tak zavřel doma s historickými prameny, naučil se španělsky a po čtyřech letech dokončil román Krvavý poledník aneb Večerní červánky na západě, jak zní celý jeho název.


Psal se rok 1985, když Krvavý poledník poprvé vyšel v USA a… představoval zhruba stejný finanční úspěch jako letošní Tenet (čti: skoro nulový). V následujících letech ale román o Gantonově bandě postupně dosáhnul kultovního statusu. Zejména díky kritikům, kteří velebili McCartyho svěží pohled na divoký západ, který byl do té doby umělecky představován v tradičním romantickém (mayovky) nebo parodickém pojetí (spaghetti western). Proto když se objevila tahle brutální freska vykreslující divoký západ jako místo, kde “nejsou vítězové, ale pouze poražení”, se Cormac McCarthy začal dostávat více a více do literárního hledáčku.


Mezinárodní uznání na sebe nedalo dlouho čekat: přišlo záhy po vydání tzv. Hraniční trilogie (Všichni krásní koně, Hranice, Města na planině), definitivní celebritou se Cormac McCarthy stal po vydání románu Tahle země není pro starý a zejména pak postapokalyptické Cesty. Obě knihy byly posléze předělány do hollywoodských filmů. Film Tahle země není pro starý dokonce získal čtyři Oskary za nejlepší film/scénář/režii/vedlejší mužskou roli. Dodnes je Cormac McCarthy mnohými považován za posledního velikána americké prózy.


O čem tedy Krvavý poledník vlastně je? Je to příběh plný paradoxů, nejasných přesahů a filozofických otázek. Důležité jsou témata jako vztah mezi násilím a lidskou přirozeností, osudem a svobodnou vůlí nebo nihilistická představa o iluzi lidského pokroku. McCarthy se nesnaží o historický realismus, pouze využívá skutečné události a osobnosti k vykreslení nekončícího řetězce násilí a nechutností, kterých je svědkem – z velké části i aktérem – hlavní protagonista knihy - bezejmenný kluk. I přes to, že je jedním z členů Glantonovy bandy, má ale jako jediná postava kladné vlastnosti, jako třeba soucit nebo svědomí…

Postavy, jak vedlejší tak hlavní, nejsou ale v narativním podání knihy zcela zásadní. Na 345 stránkách se postupně jako tanečníci střídají na pódiu vypravěče, kde si odbydou svoje ďábelské představení, aby vzápětí opět zmizely. Některé postavy se po čase vrátí, o jiných už třeba vůbec neuslyšíte. Stejně tak nejasný je i konec knihy a osud hlavní postavy. Toto všechno umocňuje zoufalost a beznaděj prostupující celou knihou, a především pak apatii, že hlavním hybatelem děje nejsou postavy samotné, ale bezcitný a ke všem stejně (ne)spravedlivý osud v podobě vševědoucího vypravěče.


Jediný, kdo může vypravěči konkurovat svojí tajemnou aurou, je hlavní antagonista románu – Soudce Holden. Každý zkušený autor ví, že dobře napsaný záporák, je základní kámen dobrého příběhu. A Soudce je jedna z nejlépe napsaných postav vůbec! Přes dva metry vysoký sadista, pedofil, ale také archeolog, polyglot a etnograf trpící autoimunitním onemocněním – alopecií. Soudce je zahalen v rubáši tajemna, budiž mu na cti, že literární kritici ho do dneška podrobují analýzám a nedokáží se s jistotou shodnout, koho Soudce vlastně symbolizuje. Obecně uznávaným názorem je, že představuje Satana nebo Smrt. Je to chladnokrevný badatel a věčný lhář, který je schopný zachránit chlapce před nájezdem zabijáků, jen aby ho mohl příští den bezdůvodně umlátit vlastníma rukama. Jeho filozofie, které neušetří žádného člena Glantonova gangu, se dá shrnout do citace:


Než přišel člověk na svět, válka už na něj čekala. Nejvyšší řemeslo čekalo na nejzdatnějšího vyznavače. Tak tomu bylo, a tak tomu bude.

Nebo:


Říkáš pravdu větší než tušíš. Ale já ti něco povím. Pouze ten, kdo se cele a beze zbytku odevzdal krvelačenství války, kdo bojoval v aréně, zažil hrůzu hrůz a konečně pochopil, že promlouvá k hloubi jeho srdce, pouze takový člověk umí tancovat.

Násilí je v Rudém poledníku všudypřítomné, bezohledné, realistické a díky Cormacově stylu bez špetky emocí. Některé pasáže se nečtou příjemně, ale i přes to knihu doporučuji všem, obzvláště pak fanouškům režiséra Johna Hillcoata a zpěváka Nicka Cavea, na které jsem si při čtení několikrát vzpomněl. Krvavý poledník je krásná knížka o násilí, o střetu starého a nového světa. Bůh je válka, válka je věčná.

moje logo.JPG

Blog, knihy, horror, kultura

©2020 by Divnej buk. Proudly created with Wix.com