Vyhledat

Cthulhu: Death May Die



Na začátek bych rád napsal něco k tomu, co můžete očekávat od recenzí deskových her na mém blogu. Nebudu psát bambilión slov o tom, jak probíhá herní kolo, jaké fáze existují nebo kolik karet můžete mít na rukou ...blehh. Pokud tyhle věci opravdu potřebujete vědět, tak si jednoduše přečtěte návod. Neznám žádnou moderní hru, která by neměla pravidla volně přístupná na internetu. Pro mě je taková sumarizace ztrátou času a vám to nic nepřinese, věřte mi. Jedinou výjimkou budou mechaniky a pravidla, která jsou natolik originální nebo zajímavá, že by byla škoda je nezmínit.


O čem naopak chci psát, jsou pocity a dojmy, které ve mně jednotlivé hry vzbuzují. S určitým paradoxem se ale musím přiznat, že ačkoli mluvíme o SPOLEČENSKÝCH hrách, v 99% času půjde pouze o mé vlastní názory, protože nemám žádné kamarády, takže hraju pouze ty hry, které umožňují sólo variantu a nejsou v této variantě úplně marné. Pokud někdy v recenzi uvidíte množné číslo, jako že "my vyhráli" nebo "nám se líbilo", zbystřete, protože se mi nejspíše podařilo aktivovat magické 1%, a to znamená, že jsem ke hraní zlanařil manželku.


C:DMD?!

Tolik úvod, pojďme si představit hru, která má natolik tristní název: Cthulhu: Death May Die, že budu dále používat jen o něco méně žalostnější zkratku C:DMD.


Tuhle krabici (vlastně krabice, hodně krabic) plnou plastu a kostek jsem si vybral jako první deskovou k recenzi hned z několika důvodu:

  • jedná se o strašidelnou hru, takže tak trochu povinnost, navíc Cthulhu…

  • hra bude příští rok dostupná v našem rodném jazyce díky vydavatelství Rexhry

  • no a protože mám doma Kickstarter edici zhruba od začátku tohoto roku, tak jsem se něco C:DMD již nahrál. Rozhodně tak nečekejte urychlenou recenzi na základě obrázků z víka krabice

Setup 1. scénáře


C:DMD je nejvíc “over the top” hra, kterou si ve spojení s Mýtem Cthulhu umím představit. Na rozdíl od většiny her, knih či filmů na motivy H.P. Lovecraftových děl se nebere příliš vážně, a až sebeironicky staví celý Mýtus Cthulhu na hlavu. Když se žurnalisti zeptali jednoho ze dvou legendárních autorů C:DMD Erica M. Langa, jak by popsal svoji novou hru a čím že se vlastně liší od tuny dalších her ze světa H.P. Lovecrafta, Eric odpověděl, že jeho hra začíná tam, kde Lovecraftovy příběhy naopak často končí - tedy protagonistou na pokraji šílenství (no, po pravdě ve většině případů již dávno za hranou a častokrát doslova ve svěrací kazajce), jehož jedinou spásou je alkohol nebo smrt.


Eric M. Lang svoji hru popsal opravdu přesně. V C:DMD budete totiž hrát za duševně nemocné postavy, které mají jediný úkol a to ustřelit příšerám hlavu. Pomáhat vám v tom budou kamarádi (celkem může hrát až 5 hráčů), různé zbraně, předměty, kouzla a vaše náhodně vylosovaná duševní nemoc (celkem 12 možností jako např. pyromanie nebo kleptomanie). Každá postava dále disponuje svým moc pěkně udělaným přehledem, na kterém máte znázorněno vše důležité: fyzické zdraví, energii, duševní zdraví a zejména pak tři schopnosti, které budete dále zlepšovat. Ta první uvedená, je vždy originální pro danou postavu postavu, ty zbylé pak vybrané ze společného poolu. A to je zhruba všechno k RPG prvkům v této hře. Někomu by se výše popsané mohlo jevit poněkud genericky - a do jisté míry by měl pravdu -, ale pouze do chvíle než se seznámí s nejoriginálnější a nejlepší mechanikou celé hry.

Rasputinova karta


V C:DMD nečekejte zkušenosti, za které budete levelovat. V této hře se síla vaší postavy zvyšuje tím, čím blíže je duševní zdraví vašeho avatara úplnému rozkladu. Před samotným prahem šílenství se tak vaší postavě otevřou maximální možnosti. Ďábelsky mazané!


V praxi to vypadá následovně. Abyste mohli schopnosti zlepšovat, musíte přicházet o rozum, to je znázorněno na horní liště duševního zdraví, která vám otevírá nové body schopností a také nové kostky, se kterými hazíte v souboji, takže jich chcete mít co nejvíce. Vše je ale vykoupeno tím, že jakmile se dostanete na políčko úplně vpravo, vhodně označeno lebkou s pařáty, propadli jste šílenství a je z vás slintající brokolice. Konec hry. Ale to samozřejmě nechcete, vy chcete být šílený tak... tak akorát, ne? Je to opravdu skvěle vymyšlená mechanika, která dělá z každého tahu malý hlavolam, a dále zabraňuje, aby C:DMD sklouznul k tomu, že budete akorát slepě házet kostkami a doufat v nejlepší výsledek (paradoxně ale jimi budete házet fakt hodně a často... ehm). Je tak zcela zásadní, abyste přemýšleli a plánovali dopředu, jinak nemáte šanci.



Krabička + krabička = value

Druhou nejsilnější stránkou hry je její obrovská (no i když...) znovuhratelnost. Jak je toho dosáhnuto? Pro zodpovězení otázky si představíme druhého autora hry. Jmenuje se Rob Daviau a je to opravdová legenda deskoherního průmyslu. Jeho předchozí hry byly díky Legacy prvkům (o tom, co je Legacy hra někdy jindy) plné různých krabiček, obálek a hráč měl u každé partie pocit, že se mu dostává něčeho nového. Rob prostě a jednoduše zneužil Pavlovův reflex každého nerda - chuť po unboxingu. U C:DMD žádné Legacy prvky sice nejsou, ale krabiček k otevření tu najdete opravdu hodně. Každý scénář má svoji vlastní, v které najdete vše, co k dané partii potřebujete. Pak už stačí zvolit si Prastarého, který má také svou krabičku se svými vlastními komponenty, figurkami, žetony a pravidly, a můžete se pustit do hry. Tleskám, praktické a navíc odpadá zdlouhavá příprava hry.


Obsah krabičky 1. scénáře



ALE!


Otázkou zůstává, co všechno hodlají Rexhry do budoucna přeložit do češtiny. V základní krabici je pouhých šest scénářů a dva Prastaří, dohromady máte tedy dvanáct kombinací, které vám na pár herních večerů určitě vystačí. Pokud vás hra ale bude dál bavit (troufnu si tvrdit, že ano), pak se nevyhnete nutkání pořídit si další rozšíření, A že je kam sáhnout - pro představu v all-in variantě Kickstarter edice vyšlo celkem pět Prastarých a patnáct scénářů. Rozdíl je to patrný. Navíc se dá kombinovat každý scénář a každý Prastarý. O to více pak zamrzí chudší základní krabice...


Jedinou útěchou budiž to, že každý scénář je opravdu originální. Sice vždy směřujete k tomu samému úkolu, tím je včasné zastavení temného rituálu, ale způsob jakým rituál zastavíte, je pokaždé zcela odlišný. Někdy může jít o jednoduchou demoliční misi, jindy zase o záchranu rukojmích. A co že mají kultisti s tím rituálem vlastně za lubem? Nic hrozivého, pouze přivolat Prastarého a zničit svět. Pokud rituál zastavíte včas, pak (suprise, suprise) Prastarý stejně dorazí, ale v oslabeném stavu, takže se můžete pustit do epické finální bitky. Pokud ale rituál včas nezastavíte, vaše šance na výhru jsou téměř mizivé a spíše tak na vás čeká násilná smrt rozdrcením, snězením či třeba roztrháním. V případě, že jste si zvolili Dagona, můžete dopadnout ještě hůř, tzv. po kafkovsku - proměnou v rybího humanoida, super!


V základní krabici jsou dva Prastaří - Hastur a Cthulhu. Každý z nich je naprosto odlišný a vyžaduje od hráčů zcela jiný přístup. Stejně tak ojedinělí jsou i ti Prastaří, které v základní krabici nenajdete (Yog-Sothoth, Dagon, Black Goat of The Woods), nicméně se dají sehnat v retailu nebo v bazaru . Výraznou pochvalu si pak zaslouží kvalita figurek, které jsou nádherně děsivé a detailně zpracované. Když nebudu počítat hry od Games Workshop, pak si troufnu tvrdit, že jsem lepší figurky v deskové hře zatím neviděl.


Obsah krabičky Prastarého. V tomto případě Hastura, který má jednoznačně nejhezčí figurku v celé hře


Každá partie pak stojí ještě na třetím pilíři, a tím jsou vyšetřovatelé. V základu jich najdete celkem deset. Autorům se podařilo grafickou pulpovostí vdechnout každé postavě dostatečnou originalitu, dále podpořenou již zmíněnou specifickou schopností. V důsledku je pak radost zkoušet nové postavy a jejich vzájemná komba. V Kickstarter edici je možné nalézt i takové osobnosti jako Ernesta Hemingwaye, Alberta Einsteina nebo třeba Rasputina.


S rozšířeními máte k dispozici přes třicet vyšetřovatelů...


A jak se vlastně C:DMD hraje v jednom hráči? Fajnově, ale za předpokladu, že překousnete nutnost hrát dvě postavy naráz. Pro jednu bohužel není hra vybalancována. V jiných hrách mi taková podmínka obyčejně kazí požitek, ale u C:DMD tomu tak překvapivě není. Důvodem je podle mě téměř nulový upkeep a celkově svižná a jednoduchá pravidla, která začátečníkovi vysvětlíte během pěti minut. V podstatě běháte po hezké modulární mapě, kterou pro každý scénář sestavíte dle setup karty, plníte různé akce, bojujete a lížete karty Mýtů, které vás vždy pekelně ztrestají a zároveň odpočítávají nevyhnutelný příchod Prastarého.


Jediná moje výtka směřuje k velikosti dílků mapy, kterým by slušelo pár centimetrů navíc. Figurky příšer jsou jednoduše příliš velké, a až moc často se mi stávalo, že při velkých bojích se vše na malý kousek mapy prostě nevešlo. Škoda.


Závěr

C:DMD se opravdu nebere příliš vážně, a to vůbec nevadí. Naopak, k scénářům inspirovaných světem šestákových povídek H.P.Lovecrafta se taková dávka sebeironického campu náramně hodí. C:DMD doporučuji jednak těm, co chtějí jednoduchou taktickou hru, kterou mají za hodinu dohranou, a zejména pak lidem, co mají stejnou mantru jako já: čím více kostek, tím větší zábava.

Menší galerie zbylých fotek


moje logo.JPG

Blog, knihy, horror, kultura

©2020 by Divnej buk. Proudly created with Wix.com