Vyhledat

Dítě tmy - Miroslav Pech (recenze)

Musím se přiznat. V poslední době jsem blogování zanedbával. Proč? No, jednak jsem připravoval spuštění webu, ale hlavně se věnoval vlastnímu tvurčímu psaní, o kterém jsem zatím připravený říct přesně dvě věci:


  1. psaní je fakt těžký

  2. až povídku dopíšu a zreviduju, plánuji ji nasdílet na blog


Dnes si ale řekneme něco o knížce s názvem Dítě tmy. Kdo sleduje můj Instagram, možná se zarazí, protože jsem psal, že aktuálně čtu Krakena od China Miévilleho. Na svoji obhajobu, Krakena čtu pořád, ale v tom je právě ten problém, čtu ho pořád. Jsem zhruba v polovině knížky (celkem cca 500 stran) a dělá mi velký problém, dát delší úsek, aniž bych myšlenkami nebyl jinde. No prostě se nejsem schopný začíst. Docela mě to překvapilo, protože z anotace knihy jsem byl nadšený. Kdo by nebyl? Posuďte sami, uvedu pár hesel:


ztracený kraken naložený ve formaldehydu, sektáři, kultisti, nájemní zabijáci, ve vzduchu visící apokalypsa a to celé odehrávající se v ulicích magického Londýna…


Ať je to jak chce, knihu určitě zrecenzuji. Je ale taky docela možné, že ji ještě jednou proložím jednohubkou à la Dítě tmy od Miroslava Pecha.


Víte, s touhle dvou set stránkovou novelou se to má asi takhle; znáte ten sžíravý pocit, kdy máte fakt velkou chuť na Mekáče a nechcete žádný posraný avokádo na chlebu? Sice všichni víme, že nám McŽrádlo nic nedá a že vlastně stojí docela za hovno, ale než dokončíme tuhle hlubokou filosofickou úvahu, už máme před sebou dva zmačkané obaly od cheeseburgerů, dopamin frčí do bazálních ganglií koncového mozku, a od naprosté extáze nás dělí pouze slabý hlásek, který nám taktně naznačuje, že jsme tlustý prasata.


A Dítě tmy je jedno takové meníčko. Mňam!


Takže takhle, příběh je o partě děcek, které bojují nejen s vlastní pubertou, ale také s něčím daleko starším a nebezpečnějším… Je to vtipný, brutální a někdy i zneklidňující; rozhodně nic pro slabé povahy. A kdo že je hlavní hrdina knihy? Protagonistou je kluk jménem Kryštof, který to nemá jednoduchý. Rodiče ho serou - kdo by taky mohl rozumět dvanáctiletému, že jo? - a do toho všeho je asi zamilovaný.

O antagonistovi příběhu nechci prozradit nic zásadního, snad jen řeknu, že je pro mě jediným zklamáním v knize. Nemá žádnou hloubku a jeho jedinou rolí je vykydlit co nejvíce postav.

Cože?!

Je ti, Kubo, jasný, že Dítě tmy je hlavně milostný dopis devadesátým létům, pirátským VHS kazetám a plakátům takových králů jako byly Michael Dudikoff nebo JCVD? Je ti to jasný, že JO?!


Jo je, a proto podobné nedostatky klidně odpustím. Čas od času má člověk prostě a jednoduše chuť na guilty pleasure. A po dočtení téhle knížky, ze sebe určitě špatný pocit mít nebudete, naopak se možná budete křenit jako malý dítě, a to bohatě stačí.

Občas.



moje logo.JPG

Blog, knihy, horror, kultura

©2020 by Divnej buk. Proudly created with Wix.com