Vyhledat

Zrcadlení

Petr ležel v bílé posteli, v bílé místnosti. Soudě podle toho, jak slabě se cítil, mohl stejně tak být v pekle jako v nebi. Při pohledu na svou levou ruku si uvědomil, že je stále někde mezi.


Do pokoje vrazila zdravotní sestra a bez jediného slova si to namířila ke skřínce v rohu místnosti. Jednou rukou vzala za dvířka, ozvalo se prásknutí, jak si naučeným švihem druhé ruky připravila prázdný pytel, a systematicky začala vyprazdňovat vnitřnosti skřínky.


"Pacient číslo dva jde domů," oznámila do jinak prázdné místnosti.


Petr pohledem přelétnul uspořádání postelí v pokoji a nesměle se zeptal: "Já?"


"Ano, jistě." Přestala házet věci do pytle a zamračila se. Zdálo se, že nad něčím usilovně přemýšlí. Po chvilce to vzdala a dodala: "Ta ruka bude co nevidět jako nová, nebojte se."


"Myslíte?" zadoufal.


Krátké zaváhání. "Určitě."


Otočila se zpět ke skříni a dala jasně najevo, že rozhovor je u konce. Do pytle rychle nastrkala poslední kusy oblečení, vzala za žluté konce, utáhla smyčku a zabouchla dvířka skříně. Už odcházela, když se s rukou na klice zastavila a přes rameno mu oznámila, že se na něj přijde podívat doktor a pak už půjde pryč. Pak práskla dveřmi a Petr přemýšlel, zda poslední slova byla vůbec určena jemu.


Raději zabořil hlavu do polštáře a snažil se zrekapitulovat události posledních dnů. Byl si téměř jistý, že je středa a že v nemocnici leží od pondělí. V pondělí měl děsný strach. Vezli ho zvláštním tunelem do bílé místnosti, kde mu řekli, že nemá krvácení do mozku. To bylo dobře. To mu taky řekli.


V úterý následovala řada dalších vyšetření. Večer přišel doktor a Petrovi oznámil, že prodělal mozkovou mrtvici, ale že by měl být rád, že přežil. Pak se na něj podíval ještě o něco vážnějším pohledem a pokusil se mu vysvětlit, že levá ruka dostala velký zásah, ale že je stále brzo na to říct, zda se jedná o parézu nebo plegii. Následovala dramatická odmlka, když se nedočkal žádné reakce, trochu podrážděně vysvětlil, že může jít pouze o částečné ochrnutí, stejně tak ale i o naprostou ztrátu hybnosti. Nakonec naučený monolog zakončil stejně naučeným moudrem o tom, že vše potřebuje čas, a s tím odešel z pokoje. Petr nevěděl, co si má o tom všem myslet, ale měl pocit, že už se tolik nebojí.


Dnes je tedy opravdu středa. Petr kouknul do rohu místnosti, kde ležel jeho z půlky prázdný pytel. Moc toho sebou neměl; ještě aby jo, když ho přivezli rovnou z práce. Podíval se na levou ruku, nic. Chtěl jí zkusit pohnout, ale nešlo to. Nemohl proniknout neviditelnou mlhou kdesi v hlavě. Bylo to, jako kdyby na něco zapomněl, ale nemohl si vzpomenout na co. Jenomže když neví na co, jak si má rozpomenout? Pocítil ostrou bolest v hlavě. Dost, kašli na to. Raději zašrouboval hlavu do polštáře a zavřel oči.


Zdál se mu sen, nebo vzpomínal, nebyl si jistý. Bylo ráno a seděl u svého jídelního stolu – spíš stolečku – a dopíjel kávu. Společnost mu dělalo pouze okno do obyčejné žižkovské uličky. Byl to jeho každodenní rituál - instantní káva a pozorování prvních odvážlivců, co vyšli do ranního oparu. Petr rád pozoroval lidi; často si představoval, za kým jdou, kam spěchají, o čem se asi tak hádají? Záviděl jim tu angažovanost, která čišela z každého jejich kroku a pohybu, ten nenasytný chtíč dávající životu smysl. Na jejich sebejistých pohybech bylo hned poznat, kdo drží kormidlo pevně v rukách a kdo naopak životem jen proplouvá. Petr se dávno smířil s tím, že patří do druhé skupiny. Bylo mu pětatřicet let a žil průměrný život bez jakékoli touhy. Z myšlenek ho vyrušilo drnčení sbíječky a houknutí kolem projíždějícího auta. Bylo dusno, cítil, jak se mu vzadu na košili tvoří mokré kolo.


A pak byl zase jinde. Stál před vysokou budovou naplněnou kancelářemi. V Praze jich bylo nepřeberné množství a všechny byly stejné svou unifikovanou sterilitou.


Jeho dlaň cosi chladilo, sklonil pohled a uviděl, že v jedné ruce drží svoji koženou aktovku a v druhé kovové madlo dveří, na kterých bylo logo firmy - černá labuť na bílém podkladu. Podle markeťáků to mělo v klientech vzbudit dojem profesionální péče; na školeních vždy zdůraznili, že to je základní kámen v oblasti finančního poradenství. Petr tomu nerozuměl, černá labuť na něj vždy působila jako předzvěst něčeho špatného, jako černá kočka, co přeběhne přes ulici, jen s tím rozdílem, že labuť mu křížila cestu každý den. Otevřel dveře a vstoupil dovnitř.


Přivítalo ho hučení vnitřní klimatizace a několik párů očí, které ho krátce přelétly pohledem, a pak se vrátily k tomu svému. Petr pozdravil vrátného a bez čekání na odpověď – tenhle nikdy nezdravil – vyrazil do přilehlého výtahu, v kterém zmáčknul tlačítko s nápisem "Obchodní oddělení". Po chvilce se dveře s veškerým vypětím otevřely a výtah vyplnilo brebentění vycházející z velké místnosti. Byl to klasický open space z přelomu tisíciletí, v kterém jedna pracovní kóje střídala druhou; stejná funkce, stejný vzhled, tak trochu jako jejich obyvatelé. Ve vyspělejších státech se od takového typu kanceláře upouštělo – zjistilo se, že efektivitu práce nezvedají a navíc potlačují lidskou kreativitu –, do Čech ale vždycky všechno dopluje až s odstupem času, napadlo ho. Nevadilo mu to, vlastně mu to bylo jedno; on nepatřil mezi kreativní lidi, vždycky udělal přesně to, co se po něm chtělo, nikdy ani o chlup méně nebo více. Možná právě proto ho ve firmě měli za docela oblíbeného zaměstnance; byl spolehlivý a zároveň pro svou nulovou ambici nikomu nestál v cestě.


Razil si cestu uličkou skrze afektovanou masu těl a tváří, které bez ustání hulákali do mobilů nebo jeden na druhého, když mu na rameni přistála něčí ruka.

"Ahoj Petře," ozval se ženský hlas za jeho zády. Otočil se a spatřil Zuzanu, zdejší asistentku. Byla to mladá, rudovlasá dívka v krémovém kostýmku. Líbila se snad všem, Petra nevyjímaje.


"Ahoj Zuzano," pozdravil. "Pondělní ráno, co?" Naklonil hlavu a rukou naznačil výbuch.

"Jasně," přikývla a dodala: "Petře, potřebuju pro šéfa report za minulý týden." Prosebně stiskla rty.


"Promiň, hned-"


Ozvalo se bouchnutí, jak na zem spadla aktovka.


"Seš v pořádku?"


Natáhla po něm ruku. Očima následoval její pohyb, okamžitě toho zalitoval. Tělem mu projel chlad a zapotácel se. Její prsty se obtočily kolem jeho levého zápěstí – dotek, který by za jiných okolností v jeho nervové soustavě vyvolal bouřlivou reakci –, a Petr si uvědomil, že nic necítí.


Chtěl jí odpovědět, že v pořádku rozhodně není, ale místo toho ze sebe vytlačil hrdelní zavytí. Jako nějaké zraněné zvíře.


Polil ho pot.


Čelisti mu sevřel neviditelný svěrák a odmítal povolit. V panické reakci začal jazykem lítat sem a tam, dokud si s hrůzou neuvědomil, že se v jeho ústech formuje něco cizího a pulzujícího, bobtnající chuchvalec z masa a kostí, který zaplnil celou ústní dutinu.


Hluk kolem něj utichl. Z dálky uslyšel hlas Zuzany volající o pomoc.


Pak se ozvala rána a někdo začal postupně zhasínat všechna světla. Podíval se nad sebe a uvědomil si, že leží zády na zemi. Pootočil hlavu. Přes rozostřené vidění spatřil přicházet temné stíny. Pozorovali ho. Vyčkávali.


Petr zavřel oči a s otevřenou náručí je přivítal.


"Slyšíte mě?"


Petr otevřel oči a nad sebou spatřil zamračený obličej. Přikývnul.


"Víte, že vás dnes propouštíme?"


"Ano, pane doktore."


Doktor se posadil na kraj postele. "Víte, příští dny budou pro váš zásadní." Zpříma pohleděl do Petrových očí. "Je důležité, abyste ji," kývnul jeho směrem, "co nejdříve zatížil a pravidelně cvičil." Na znamení několikrát sevřel ruku v pěst a povolil. "Napíšu vám doporučení pro návštěvu fyzioterapeuta."


"Dobře, děkuju," odtušil Petr.


"A to bude asi vše," řekl doktor a s plácnutím dlaní o stehna se zvednul z postele. "Za chvíli přijde sanitář a pomůže vám se obléct a tak," dodal a zamířil ke dveřím.


Uběhlo pár hodin, venku se již smrákalo, když do pokoje přišel malý, podsaditý muž ve fialovém mundúru. Petrovi pomohl nasoukat se do teplákové soupravy, posadil ho na vozík a do klína mu položil pytel s věcmi. Vezli ho chodbou do výtahu a pak zase chodbou. Následovala několik dalších zatáček, než se otevřely velké automatické dveře, a Petr se ocitnul venku před sanitkou. Po pár minutách jízdy se vozidlo zastavilo a řidič přes rameno zahlásil: "Jste doma."


Bylo šero, když za sebou Petr zabouchl dveře. Prošel potemnělým bytem až do ložnice, kde se složil do postele. Pozoroval popraskanou omítku v horním rohu místnosti a přemítal, zda tam byla odjakživa. Dříve než došel k závěru, usnul.


Prudce zvednul hlavu a několikrát zamrkal. Cítil, jak se na něj lepí mokré prostěradlo. Něco ho probudilo. Zhluboka se nadechnul a podíval se kolem sebe. Pokoj se topil v nočním přítmí, v kterém rozeznal siluety okolního nábytku. Pak mu došlo, že to byl nějaký zvuk. Asi zvenku, napadlo ho. Měl přece jen otevřené okno do ulice. S takovým vysvětlením se spokojil a zavřel oči.


Pak to uslyšel znovu.


Škrábání. Vycházelo z pod postele.


Petra napadlo, že to může být hlodavec. Nebylo by to poprvé, co mu po bytě běhala nějaká zatracená krysa. Chystal se posadit, když se náhle pohnula peřina. Jako by pod ní něco běhalo. V návalu adrenalinu strhnul pravou rukou pokrývku a z toho co spatřil, mu ztuhla krev v žilách.


Jeho levá ruka fungovala. Lépe řečeno jeho ukazováček a prostředníček. Nehty obou prstů se ve zběsilém tempu zarývaly do prostěradla - bezmyšlenkovitě, tam a zase zpátky. Zanechávaly za sebou tmavou stopu; Petrovi došlo, že to je krev.


Na nic nečekal, pravou rukou se chytnul za zápěstí a vypotácel se z postele směrem do koupelny. Nestihnul ani rozsvítit, když mu obsah žaludku vystoupal zpět do krku. Vyzvracel se do umyvadla a hřbetem dlaně si otřel rty. Rozsvítil, podíval se do zrcadla. Nepoznával se; byl pohublý, oči měl vytřeštěné a podlité krví. Co se to do prdele děje? Pohledem sklouznul na levou ruku, složená v umyvadle, do kterého pomalu stékaly pramínky krve. Poprvé si všiml, že měl zlomené dva nehty.


Vyčkávala.


Popadnul osušku a přehodil ji přes ruku. Nechtěl se na ni dívat. Pak se cosi černého a lepkavého vydralo na povrch, a Petr si uvědomil, že se nahlas směje. Poznání do něj narazilo silou rozjetého vlaku – měl strach z vlastní ruky.

Zbytek noci probděl ve vaně pozorováním osušky.

Musel na pár hodin zabrat, protože když se s trhnutím probudil, do koupelny již proudilo denní světlo. Hlavou mu prolétlo, že se mu to všechno třeba jen zdálo, že šlo o noční můru, ale při pohledu na zakrvácenou osušku začal pochybovat. Pohled do umyvadla ho utvrdil.


Bylo na čase začít jednat. Ze skřínky nad umyvadlem vytáhnul obvaz, který si omotal kolem ruky v osušce. Když se blížil ke konci, zuby zbytek látky natrhnul, obtočil a utáhnul. To by mělo prozatím stačit. Alespoň v to doufal.


Rukou zašmátral v teplákách a vytáhnul úhlednou vizitku. Bc. Dostálová, fyzioterapie pro vaše tělo i duši, stálo na ní. Vedle textu byl vyobrazen úsvit slunce. Došoural se zpátky do ložnice a do telefonu naťukal číslo. Ozval se vyzváněcí tón, pak klapnutí a Petr byl vyzván k zanechání vzkazu. Raději zavěsil.


Petrovi zakručelo v břiše, došel do kuchyně a otevřel ledničku, při pohledu dovnitř, ho hlad zase přešel. V jinak prázdné ledničce byl papír, z kterého koukal nazelenalý salám, a ve spodním patře pak – úplně vzadu – stála sklenice kalné vody; nebylo poznat, co je vevnitř. Ledničku raději zavřel. Namísto jídla dal vařit vodu na kávu a zasednul k počítači.


Postupně zadával do prohlížeče různá hesla; začal u nehybnosti ruky – na odborné pojmy, co použil doktor, si nemohl vzpomenout –, pak přešel k ochrnutí ruky nebo k necitlivosti ruky, ale žádnou zadanou kombinací slov mu prohlížeč nebyl schopen zodpovědět na otázku: co se mu to, kurva, v noci stalo?


Pak narazil na něco, co ho zaujalo.


Na jednom obskurně vyhlížejícím fóru našel diskuzi, kde si lidé vyměňovali zkušenosti s něčím, co nazývali fantomovou bolestí. Z příspěvků se Petr dozvěděl, že existují lidé, u kterých se po amputaci končetiny vyvinul pocit – většinou bolestivý –, že je končetina stále připojena k tělu. Někteří dokonce tvrdili, že jejich ruka či noha je delší nebo naopak výrazně kratší. Znělo to děsivě a zároveň povědomě. I když to nebylo přesně to, co Petr hledal, bylo to zdaleka nejblíže jeho problému. Musel jít do-


Petra z myšlenek vytrhlo hlasité cvaknutí.


Vstal, odešel do kuchyně a po chvilce se vrátil s vařícím hrnkem kávy. Z psacího stolu vytáhnul poznámkový blok, tužku a posadil se před počítač. Očima sklouznul na ruku položenou na klíně. Byla v klidu. Petr ale věděl, že to je pouhá iluze, obranné mimikry, že ho jeho ruka nepochopitelným způsobem pozoruje, kontroluje a... hodnotí? Projel jím elektrický výboj. Byla vůbec ještě jeho? Pohled na ruku v něm vzbuzoval zhnusení a odpor, jakoby mu nějaký šílený vědec k tělu přišil něco, co se v lepším případě dalo nazvat cizí rukou. I když... nebylo to úplně přesné přirovnání; spíše než dar od cizího nešťastníka, měl Petr pocit, že mu z těla visí něco zlověstného, něco, co nepochází z našeho světa. Raději zahnal chmurné myšlenky a vrhnul se do práce.


Procházel další diskuze a články, když na Petra z ničeho nic vyskočilo nové okno. Doprava směřující šipka, nic víc. Najel na ní kurzorem myši a kliknul.


Obraz byl zrnitý. Petrovi to připomnělo pirátské filmy na VHS kazetách. V malé potemnělé místnosti seděla u stolu žena. Před ní stála obyčejná kartónová krabice. Po chvilce se z rohu místnosti odlepil stín a do záběru vstoupil muž. Rukama gestikuloval a chvilku Petrovi trvalo, než pochopil, že záznam je beze zvuku. Muž přešel k ženě, chytnul ji za levou ruku, která ji do té doby visela podél těla, a opatrně končetinu vsunul do otvoru v krabici. Petrovi si všiml, že v krabici je další otvor. Zase tak obyčejná asi není, odfrkl si. Jako na povel do něj žena vsunula pravou ruku. Muž se dal znovu do řeči. Následně se žena narovnala a upřela pohled směrem do krabice. V ten samý moment se pohnul obraz, a Petrovi došlo, že v místnosti je další člověk. Kamera se ještě několikrát zakymácela, než se zastavila kousek od sedící ženy, a Petrovi se naskytnul pohled, z kterého mu spadla brada.


Prsty pravé ruky hrály na neviditelné piano.


Prsty levé ruky také.


Pak se kamera dala znovu do pohybu, obkroužila se kolem ženy, a Petrovi došlo, že levá část krabice je zakryta víkem a od té pravé oddělena něčím lesklým.


Pak ho to trklo. Petr neviděl levou ruku, celou dobu pozoroval pravačku. Koukal totiž do zrcadla.


Nebyl si jistý, zda se mu ulevilo nebo ne. Sice ho opustil pocit vzrušení ze senzace, že pozoruje něco nepředstavitelného a nevysvětlitelného, na druhou stranu neuvěřitelných zážitků měl Petr za poslední hodiny přehršel. Bylo fajn, zase jednou pro něco najít logické vysvětlení. Aspoň má s čím pracovat.


Po zhlédnutí videa mu trvalo jen pár minut, než našel potřebné informace. Především, že díky zrcadlovému klamu je možné ošálit a v důsledku pak přeprogramovat mozkové synapse tak, že lze znovu hýbat ochrnutou končetinou.


To je ono, tohle potřebuju, pomyslel si. Polil ho zvláštně hřejivý pocit. Nebyl schopný to úplně dobře vysvětlit, ale bylo to příjemné.


Zvednul se od počítače, bolela ho záda – až byl nucen otočit trupem sem a tam –, ale byl spokojený, měl naději. Na stole před ním leželo několik hustě popsaných stránek. Postupně očima přelétnul hesla, která si zakroužkoval nebo několikrát podtrhnul. Na první stránce to byla antidepresiva, na druhé nic, na třetí stránce pár dalších medikamentů a až na páté stránce se objevilo heslo, na které si poklepal prstem. Zrcadlová terapie.


Sáhnul po mobilu a dvakrát zmáčknul zelené tlačítko. Vyzváněcí tón, klapnutí, zanechte vzkaz. Znechuceně třískl mobilem na stůl. Srát na to, pomyslel si. Rozhodnul se, že si raději půjde něco sehnat k jídlu, celý den nic neměl a navíc si vzpomněl na pohled do lednice.


Pak se ze stolu ozvalo hlasité zvonění.


Petr popadnul mobil.


"Haló?" řekl.


"Ahoj, tady Zuzka," ozvalo se z reproduktoru. Pocítil zklamání. Jako kdyby to poznala, dodala: "Můžu zavolat později..."


"Ne," povzdechnul si. "Povídej."


"Jak ti je?"


"Ale jo, lepší," zalhal.


"Tak to ráda slyším. Všichni tu na tebe myslíme," zalhala ona.


Oba se odmlčeli.


"Prosím tě, Petře..."


A je to tady, napadlo ho.


"... chtěla jsem tě poprosit," Petr si představil, jak špulí pusu, "myslíš, že bys mohl poslat ten report? Víš, zítra je pátek a–"


"Jasně, udělám to," přerušil ji.


"Vážně?" podivila se. "Seš nejlepší, měj se a ještě jednou dík."


Než stačil odpovědět, zavěsila.


Dostal hlad.


Nakoupit mu trvalo déle, než měl původně v plánu, a domů se dostal až za šera. Byl unavený, hladový a hlavně nasraný. Venku na něj koukali jako na blázna, kolemjdoucí ho obcházeli obloukem, jako kdyby měl lepru. Musel uznat, že v bundě vypadal jako exot – do něčeho ale musel schovat levačku v osušce –, zatímco ostatní chodili v tričku a kraťasech. Jen co za sebou prásknul dveřmi a vysoukal se z bundy, zjistil, že ke všemu navíc ještě docela zapáchá. Pomalu se dostal ze zbytku oblečení, až na něm nezůstalo nic jiného než osuška.


Zápach zesílil.


Nechtělo se mu do toho, ale musel. Z kuchyňského stolu popadnul nůžky a přestřihnul obvaz na ruce. Opatrně ho odmotával, až mu po chvilce přistál k nohám. Nadechnul se a vzal za cíp osušky. Kůže pod ní byla vlhká a tmavá. Čím postupoval blíže k prstům, tím to bylo horší. Pak narazil na odpor. Petrovi z toho pohledu přeběhl mráz po zádech.


Tmavé prsty levé ruky se křečovitě držely látky.


Chvilku se přetahoval sám se sebou, ale nikam to nevedlo. Ruka odmítala pustit. Zavřel oči, omotal osušku kolem pravé dlaně, jakoby se připravoval na zápas v boxu, a veškerou silou škubnul.


Ozvalo se hlasité mlasknutí, Petr v krku ucítil hořkost žluče. Před očima se mu mihnulo něco tmavého a rudého, pak se ozvala tupá rána, kterou vystřídala pulzující bolest v obličeji. Udělal pár kroků vzad a pravačkou nahmatal skřínku, která se pod náporem jeho těla div nepřevrátila. Chvilku takto setrval, než mu došlo, že se právě pokusil knokautovat sám sebe.


Uslyšel zvuk připomínající kapání barvy na plátno. Podíval se pod sebe a uviděl tvořící se loužičku čehosi tmavého a vazkovitého. Uprostřed toho se topilo několik bílých... celkem pět...


S poznáním se mu zatočila hlava.


Pohled stočil ke své levé ruce visící podél těla. Prsty měl zaslizené a černé od něčeho, co připomínalo zhuštěnou krev, která mu bublavě tepala z obnažených lůžek nehtů, a následně se na konečcích prstů pomalu stékala do černého chuchvalce, od kterého se část oddělila a se šplouchnutím dopadla na zem.


Stáhlo se mu hrdlo, nemohl dýchat. Hnilobný zápach pronikal do každé buňky Petrova těla. Brada mu klesla na hruď a padla na něj únava; zadkem sjel po skřínce, až se žuchnutím přistál na zemi. Ležel na zádech a pozoroval strop. V uších mu zvonilo; první ho napadlo, že z následku pádu, po chvilce se mu ale na tváři rozlil trpký úsměv. Uvědomil si, že mu někdo volá.


Pak omdlel.


Otevřel oči a spatřil popraskanou omítku v horním rohu. Z oken k němu doléhal ruch ulice. Musel prospat celou noc. Vůbec si nepamatoval, jak se dostal do postele. Pak mu něco problesklo hlavou. Strhnul ze sebe peřinu. Byl nahatý. Levá ruka, zavázaná v čistém obvazu, klidně ležela podél těla.


Zdálo se mi to? Nebo se to skutečně stalo? A pokud ano, proč si nepamatuju, že jsem si ruku znovu zavázal? Jsem blázen? Ale jak můžu být blázen, když zpochybňuju vlastní duševní zdraví? Není to právě ten paradox, který je důkazem, že jsem příčetný?


Dostal nápad. Vyřítil se z postele do kuchyně a zamířil rovnou ke skříňce, u které si kleknul a hledal stopy po krvi. Nenašel nic, podlaha byla čistá; možná až moc, napadlo Petra. Ucítil ostré bodnutí někde za očima. Schoulil se do klubíčka. Pravačkou se chytnul za hlavu; spánky mu tepaly takovou bolestí, až ho napadlo, že se měkká tkáň pod náporem krve každou chvíli roztrhne jako vodní hydrant. Pár minut takto pobyl, pak bolest, alespoň na chvíli, odezněla. Jak se zvedal, spatřil kousek od sebe telefon. Vzal ho do ruky a zkontroloval zmeškané volání. Nic, nikdo mu nevolal.


Měl pocit, že právě udělal další vědomý krok vstříc šílenství.


Dvakrát zmáčknul tlačítko se zeleným telefonem.


Po chvilce se ozval ženský hlas.


"Haló?"


"Tady Petr... už jsem se vám pokoušel několikrát dovolat, paní Dostálová."


Pobavené odfrknutí. "Já nejsem fyzioterapeutka Dostálová. Mluvíte se sestrou," řekla. Pak snad ze soucitu dodala: "Všichni si vzali volno na prodloužený víkend. Víte, v pondělí je svátek. Zkuste zavolat potom, pane...?"


"... Ale vy tam jste?"


"Já ano."


"Nikdo jiný?"


"Ne, ji mi líto, pokud to hoří, zavolejte si do nemocnice."


"Nehoří."


"Tak v tom případě volejte za-"


Tentokrát položil on.


Dnes byl pátek.


Zuzana.


Report.


Něco se v něm pohnulo, něco hluboko pohřbeného se dralo ven. Jdi do prdele i s tím tvým posraným reportem, ty svině falešná, zašeptal.


Ulevilo se mu, ulevilo se mu jako doposud nikdy.


Zatímco seděl v kuchyni a pozoroval svítání slunce, zaklepal klouby o stůl; páteční noc byla poklidná. Nezdál se mu žádný děsivý sen. Naopak, představoval si, že až se zotaví, podá výpověď a najde si novou, lepší práci; nějakou která ho skutečně naplní. Poprvé po dlouhé době se cítil dobře. Navíc, ruka nezlobila a bohudík ani nezapáchala. Stále ale zůstával problém, že ji vůbec necítí. Tohle už ale taky vymyslel. Nasoukal do sebe zbývající ztvrdlý rohlík, zapil ho kafem a přešel k vestavěné skříni v předsíni. Chvilku se přehraboval v zaprášených policích plných haraburdí a jiných artefaktů, dokud vítězoslavně nevytáhnul krabici, kterou okem přeměřil a usoudil, že se do ní pohodlně vejdou obě ruce.


S krabicí v ruce se vrátil do obýváku a postavil ji na stůl. Připravil si nůž, zrcadlo, které vysadil ze skřínky v koupelně, a kobercovou pásku. S jednou rukou se mu nepracovalo snadno, ale s nadšením se pustil do práce. Horní část krabice odříznul přesně v půlce a zbylou část několikrát obkroužil kobercovkou. Otvory pro ruce nedělal nijak zvlášť přesné, prostě vzal nůž a od oka říznul. Se zrcadlem měl docela štěstí, protože bylo delší než dno krabice. Rozhodnul se mezi otvory pro ruce vyříznout nožem úzkou štěrbinu natolik širokou, aby do ní vsunul zrcadlo a nastřiženými proužky pásky ho přilepil ke dnu a ke stranám. Uběhla necelá hodina, když si utřel pot z čela a pokýváním zhodnotil svůj výtvor - nebylo to vůbec špatné.


Než se pustil do cvičení, nalil si vodu do sklenice a znovu pročetl svoje poznámky. Představa přeprogramovat neurální síť v mozku tak, aby znovu získal kontrolu nad svou rukou, ho uspokojovala. Doktoři a vědci to nazývali neuroplasticita. Jedna z možností, jak ji využít, bylo skrze zrcadlové neurony, které se při pozorování pohybu v zrcadle aktivují a vyšlou signál přes síť neuronů - vypadá jako od pavouka soudě podle obrázků na internetu - až do motorického kortexu. Pohlédl na ruku v gáze. Zdálo se to tak prosté, přesto mu žaludek svíral tíživý pocit.


Seděl a pozoroval krabici. Stála netknutě na stole. Ještě ráno byla ve skříni, zakopaná pod hromadou zbytečností a vzpomínek. Ve skříni a bez účelu. Petr ji ale osvobodil a vtiskl do ní smysl. Nyní měla důvod existovat, byla nepostradatelná. Rukou - téměř uctivě - přejel po kartónu. Je čas.


Levou ruku si podepřel a nasoukal ji do otvoru - mohl je udělat větší, napadlo ho -, lehce zaklonil hlavu doprava, aby lépe viděl na zrcadlo, a strčil do druhého otvoru pravačku. Začal s cvičením. Postupoval podle videa, co viděl a také článků, co přečetl: začal hrou na neviditelný klavír, pak obracení dlaně nahoru a dolu, půlkruhy kolem zápěstí, roztahování prstů od sebe a následné zatnutí v pěst, a celé to zakončil sbíráním drobných mincí do předem připravené plechovky.


Na konci prvního kola cítil lehkou závrať. Ale nechtěl skončit tak brzo. Ještě dvě kola. Nosem prudce natáhnul vzduch a zamračil se. Ve vzduchu byla cítit plíseň. Instinktivně se podíval ke stropu, i když v minulých dnech vlastně nepršelo. Pak pohledem sklouznul k levému otvoru krabice.


Docvič to.


Po tváři mu tekl pramínek potu a zápach nabíral na intenzitě, ale druhé kolo dokončil.


Už jen jedno kolo.


Začal s obracením dlaně, když se z levé strany krabice ozvalo škrábání. Dlouhé a trhané rytí do kartónu rezonovalo v uších. Jako kdyby z Petra někdo pomalu odlupoval vrstvu po vrstvě; kůži, šlachy, maso, kosti, až nezbyde nic, co by někdy připomínalo člověka.


Upřeně hleděl do zrcadla. Ruka se začala točit v zápěstí. Dělal to on nebo ne? Záleželo vůbec na tom? Točila se dál, bez přestání. Zrychlovala, až se prsty slily do jedné růžové masy. Ďábelský tanec doprovázelo bouchání za sklem; otočka, bum, otočka, bum, otočka, bum-


Ruka se zničehonic zastavila. Prsty a kůže, celá dlaň se křečovitě chvěla. Napnutá k prasknutí. Pak se v mžiku proměnila v pěst, až se nehty zaryly hluboko do masa, krev tekla dolů k zápěstí.


Ostrá bolest. Začal vzlykat. Po tváři mu tekly horké slzy. Pěstí udeřil do skla a popadnul největší střep. Spatřil svoje oči. Byly unavené, ale odhodlané.


To stačí.


Dal se do bodání, řezání a drápání, dokud svoji krabici nenaplnil něčím rudočerným.

moje logo.JPG

Blog, knihy, horror, kultura

©2020 by Divnej buk. Proudly created with Wix.com